Jak by ve skutečnosti vypadalo ruské vítězství

9. 5. 2024

Je sice pravda, že vítězství Ruska v této válce je v širokém rozporu se zájmy USA, ale bližší pohled na možné scénáře konečné hry Moskvy na Ukrajině ukazuje, že úplné vítězství - i kdyby bylo možné - není v zájmu Ruska a ruské vedení ho pravděpodobně již neočekává ani si ho nepřeje.

Podle západních představitelů může Moskva tuto válku vyhrát jednoduše tím, že porazí ukrajinské ozbrojené síly (AFU) na bojišti. Na první pohled to vypadá jako docela rozumný výklad cílů válčícího státu, ale toto zjednodušené zarámování konfliktu se při dalším zkoumání rychle rozpadá.

Co by se skutečně stalo, kdyby se linie AFU zhroutily - což je vyhlídka, která sice zatím nehrozí, ale den ode dne se zdá být méně a méně vzdálená - a ruské síly by se ocitly v pozici, kdy by mohly Ukrajinu převálcovat?

I kdyby byly ukrajinské síly  na frontě definitivně poraženy, obléhání takových ukrajinských “pevností”, jako je Charkov a Záporoží - nemluvě o Kyjevě a Oděse - bude nesmírně náročné. Měsíce vleklých bojů o mnohem méně významná města Mariupol a Bachmut jsou malou, nicméně otřesnou ukázkou toho, co by tato obléhání znamenala.

Obsazení celé Ukrajiny by bylo pro Rusko neúměrně nákladné i v krátkodobém horizontu, natož na delší či neurčitou dobu. Západ by se pravděpodobně snažil tyto náklady navýšit financováním a koordinací partyzánských aktivit po celé Ukrajině, zejména však v její západní části. Koneckonců pro takovou činnost existuje dostatečný historický precedens v podobě Ukrajinské povstalecké armády, která po skončení druhé světové války vzdorovala sovětským úřadům až pět let.

Před ruskou invazí komentátoři vyzývali západní představitele, aby z tohoto konfliktu udělali „Putinův Afghánistán“, kde by ukrajinští partyzáni hráli roli mudžáhidských bojovníků z 80. let. Tyto návrhy byly odloženy, protože ukrajinská vláda se v osudných týdnech po invazi ve skutečnosti nezhroutila, ale i nadále platí, že jakýkoli ruský pokus o ovládnutí celé Ukrajiny by pravděpodobně urychlil dlouhodobou povstaleckou kampaň a v důsledku toho by si vyžádal strašlivé náklady.

Kolaps Ukrajiny rovněž zvyšuje riziko přímého střetu mezi Ruskem a Západem. Vytvoření faktické hranice mezi východním Polskem a Ruskem okupovanou západní Ukrajinou by vytvořilo nebezpečné ohnisko, které by při absenci smysluplných dekonfliktních kanálů mohlo propuknout v přestřelku na východním křídle NATO.

Ani taková válka by nemusela být ze strany Západu neúmyslná; úplný ukrajinský kolaps by pravděpodobně vyvolal volání pobaltských států a přinejmenším několika velkých evropských mocností po přímém zásahu Západu na místě, ať už v podobě expedičních sil NATO nebo koalice ochotných sestavené z jednotlivých členů NATO. Macron otevřeně a opakovaně prohlásil, že Západ by neměl intervenci v tomto směru vyloučit; ačkoli jeho návrh USA a Německo důrazně odmítly, lze očekávat, že v Evropě a ve Spojených státech bude narůstat politický tlak na to, aby se „něco udělalo“ k zastavení Ruska, pokud se porážka Kyjeva stane nevyhnutelnou.

Kreml si je dobře vědom toho, že nemůže jednostranně dosáhnout svých válečných cílů bez ohledu na to, jak dobře si vede na bojišti. Jeho cíle totiž sahají daleko za hranice Ukrajiny, i když ne zcela tak, jak se Macron a Bidenova administrativa domnívají. Neexistují žádné důkazy o tom, že by Moskva měla v úmyslu zahájit dobyvačnou válku proti Polsku, Pobaltí nebo jiným státům NATO, ale zcela jistě se snaží vynutit si od USA a jejich spojenců řadu strategických ústupků v oblastech, jako je zákaz rozšiřování NATO na východ a omezení dislokace sil na východním křídle NATO.

Válka, kterou Rusko vede na Ukrajině, je tedy zástupným nástrojem širší nátlakové strategie Kremlu vůči Západu, ačkoli není vůbec jasné, zda dobytí Ukrajiny přiblíží Moskvu k získání požadovaných ústupků. Zhroucení AFU by jistě vyvolalo v západních hlavních městech paniku. Je však obtížné si představit, jak by se tato panika mohla promítnout do konkrétní ochoty Bidenovy vlády a dalších západních představitelů uzavřít takovou velkou bezpečnostní dohodu, o jakou Moskva usiluje.

Vzhledem k tomu, jak politicky investují současné západní vlády do ukrajinského válečného úsilí, existuje šance, že ukrajinský kolaps by mohl vyvolat opačnou reakci a učinit ještě méně pravděpodobným, že západní představitelé zahájí s Moskvou věcná jednání.

Jednoduše řečeno, Rusko může „vítězstvím“ na Ukrajině jen málo získat a mnoho ztratit, pokud je vítězství definováno jako obsazení celé země. Místo toho má Rusko motivaci využít své rostoucí výhody jako páku pro jednání se Západem. Kreml s ohledem na tyto podmínky již dříve naznačil, že na Ukrajině vytvoří demilitarizované nárazníkové zóny, které nebudou pod ruskou kontrolou.

Bez ohledu na to, co se v příštích týdnech a měsících stane na bojišti, Moskva začala něco, co nemůže jednostranně dokončit. To Spojeným státům poskytuje obrovskou páku při utváření obrysů ukončení války - Washington a jeho spojenci by ji nyní měli využít, aby tuto válku ukončili za co nejlepších podmínek pro Západ i Ukrajinu. 

 

Celý text v angličtině ZDE